Když si člověk dejme tomu vezme půjčku nebo něco koupí na splátky, musí počítat s tím, že po něm budou následně takové peníze vyžadovány. Že bude muset svoje dluhy zaplatit. Pochopitelně tomu, komu dluží. Ale někdy také inkasní agentuře, pokud s ním ztratí věřitel trpělivost a postoupí svou pohledávku dál.
Když se tedy člověk dozví, že má platit nějaké inkasní agentuře, měl by tak učinit, je-li její nárok oprávněný. A v tomto ohledu jsou na tom vždy lépe ti z dlužníků, kteří mají o svých finančních závazcích přehled. Měli by totiž vědět, co že se po nich konkrétně žádá a zda vůbec takový dluh existuje. A pokud to neví nebo mají pochybnosti? Pak by si to měli ověřit u původního věřitele, který měl jejich dluh inkasní agentuře předat. O tom by sice měli být informováni už v okamžiku, kdy dochází k takové změně, jenže je celá řada důvodů, proč se o tom někdy dlužníci nedozvědí. Třeba když změní bydliště.
Pokud se ukáže, že jde o pouhý pokus nějakých kyberpodvodníků se na člověku nelegálně obohatit, je jasné, že není placení na místě. Ale pokud takový dluh skutečně existuje, je záhodno to řešit. Tedy splácet.
V případě slušných inkasních agentur se dá mnohdy dohodnout i na splácení vymáhaného dluhu, a to takovém, aby to uspokojilo věřitele a zároveň nepřivedlo dlužníka do neschopnosti to zvládat. Třeba se dá nalézt porozumění v případech, kdy je dlužník prokazatelně dlouhodobě nemocný a přichází tím pádem dočasně o příjmy, nebo když ho postihla třeba nějaká živelní katastrofa.
A pokud by byla inkasní agentura přesně opačná, tedy neeticky až nezákonně si počínající, mohou dlužníci nalézt zastání i u bezplatných poraden, kde jim pomohou třeba i s nastavením správných finančních a rozpočtových priorit, aby se splácení zvládlo, případně lze podat reklamaci u samotné agentury nebo samotného věřitele nebo se obrátit na etickou komisi Asociace inkasních agentur či podat trestní oznámení. Ale to samozřejmě funguje jen tehdy, je-li dlužník v právu. A rozhodně se tím nedá vyhnout placení.
