Kdybych natiskl nějaké peníze, mohl bych je pochopitelně rozšířit mezi lidi. U nás nebo v cizině, to by bylo vcelku jedno. Ale čeho bych tím dosáhl? Vůbec ničeho. Někdo by si je třeba nechal jako památku na mě, někdo by pro ně našel možná i nějaké jiné využití, ale určitě bych se nedočkal toho, že by se jimi někde začalo platit. A to ani kdyby vypadaly nádherně a měly třeba i ty nejlepší bezpečnostní prvky, jaké si lze jenom představit.
Důvod této situace by byl prostý. Lidé by prostě nevěřili tomu, že takové moje peníze zaručují nějakou hodnotu a že je někdo akceptuje. Nebyl bych pro ně ani jako slušný člověk dostatečnou zárukou toho, že se jim vyplatí o tyto peníze usilovat a že je budou mít za co utratit. A peníze nemající takovou důvěru jsou ztracené. A to nejen ty, které by si natisknul nějaký prosťáček jako jsem já. Svět poznal už celou řadu měn, které ztratily důvěru a skončily. Třeba bývalé dolary ze Zimbabwe.
Za penězi prostě musí stát někdo, komu se věří. A aby takové peníze skutečně dobře fungovaly, musí být taková důvěra dlouhodobá. Není možné, aby někdo dělal, co se mu zlíbí, měnu posiloval a oslaboval, jak by ho to zrovna napadlo, a veřejnost mu to trpěla a takovou měnu ochotně přijímala.
A proto se mi tak nelíbí vývoj situace v naší zemi zejména v posledních řádově deseti letech. Protože jsme tu měli u moci nejednoho populistu a strany, které si počínaly pomalu v duchu hesla ‚po nás potopa‘, a ani ti, kdo slibovali nepopulární snahu o nápravu, nepřinesli v otázce ekonomiky, peněz a jejich kvality nic dobrého. A proto se bojím i toho, jak se to bude vyvíjet dál. Protože populisté nejsou těmi, kdo zaručují stabilitu a hodnotu měny. A ztracená důvěra se jenom těžko získává zpátky. Pokud se ji ještě vůbec někdy podaří získat. A peníze jsou něco, s čím skutečně není radno hazardovat.
