Jakkoliv by se mohlo zdát, že nějaký stát nechá natisknout určité množství vlastních peněz, které pak uvede do oběhu a dál to ponechá svému osudu, není tomu tak. S oběhem peněz to není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. A kdyby se to nechalo na osudu, byl by s ekonomikou jistě dříve či později amen.
A tak jsou tu jisté instituce, které peníze spravují a které mohou do jejich správy mluvit. A je vlastně na nich, jak se finanční situace vyvíjí a jaké to bude mít důsledky.
Co se týká peněz, je třeba zajistit, aby na trhu plynule obíhaly. Aby se u někoho nehromadily, zatímco jinému scházely. A k regulaci tohoto slouží například inflace nebo deflace.
Když je zjevné, že lidé o dané peníze moc nestojí a utrácejí je třeba i jako zběsilí a pomalu za cokoliv, což vede k nedostatku na trhu a růstu cen, znamená to, že je příliš velká inflace, při níž se lidé zbavují oné měny rychle, než ztratí svou hodnotu. A přílišná inflace se pak musí v zájmu měny a ekonomiky krotit.
A když lidé naopak své peníze syslí a nechtějí utrácet, je to s velkou mírou pravděpodobnosti předzvěst deflace. Kdy naopak měna tvrdne, je na ni spolehnutí, a proto si ji lidé nechávají v předtuše toho, že ceny na trhu budou klesat a oni tak nakonec ušetří. Což je dobré pro lidi s penězi, ale naopak potenciálně špatné pro výrobce a prodejce, kteří nenalézají odbyt a neuživí se. Proti čemuž se dá bojovat hlavně umělým zvýšením inflace.
Panující deflace je tedy stav, který vyhovuje lidem majícím peníze, ale nevyhovuje těm, kdo potřebují něco prodávat. A inflace lidem majícím peníze nevyhovuje, protože je připravuje o reálnou hodnotu takových peněz.
Obojí, inflace i deflace, je tedy pro někoho příznivé a pro někoho ne. A je záhodno mít takové bankéře a politiky, kteří zvolí zlatou střední cestu, kdy jsou všichni spokojení. Nebo to aspoň mohou akceptovat a zvládnout.
